První krátká zpráva se na stránkách již objevila. Tímto děkuji autorovi za mojí chválu a přidávám krátký článeček se svými postřehy z tohoto zajímavého výletu.
Dost bylo českých luhů a hájů, chce to nějakou změnu. Tak to jsme si řekli s Pifim, Vénou a Danou a vyrazili na mistrovství Rakouska veteránů. Cesta to nebyla nijak dlouhá, do Rakouského Litschau je to z Jihlavy pouhých 85 km. Nikdy bych nevěřil, že takový kousek od Jihlavy se nachází takové pěkné „Švédsko“. Kdo totiž čekal pěkně uklizený lesík, na zemi ani větvičku a mechové cestičky, tak ten musel být hóóódně zaskočený. Terén to byl zatraceně náročný. Velice málo cest, pod nohama vysoké borůvčí, hromady klacků, bažinky, naprosto nevýrazné porosty, kameny, skalky. Takže orientační zážitek to byl opravdu velmi hodnotný. Osobně návštěvu nějakých závodů v této oblasti ostatním opravdu doporučuji – v poslední době jsem podobných závodů v Čechách moc neběžel. Výsledkově jsme ostudu jsme našemu oddílu myslím neudělali: Véna 2. v H35 Dana 3. v D50 Pifi 3. v H21K Ory 6. v H40
Plný stůl pohárů, medailí a lahví vína na místním fotbalovém hřišti byly pro nás silnou motivací vydržet až do podvečerních hodin na vyhlášení. Celé závody totiž byly oproti těm našim trochu posunuté – start byl až v 15 hodin a vyhlášení bylo naplánováno na 19 hodinu. Začalo ale ještě déle a… První mistrovskou kategorií bylo H35. Véna radostně nakráčel na stadion, ale tam zmatení pořadatelé nevěděli co s ním (cizinec není našinec), tak si ho chvilku přehazovali jako horkou bramboru a pak mu potřásli rukou a za odměnu dostal pytlík želatinových medvídků… (to bylo ocenění za to, že porazil celou kategorii H21L s kterou měli stejnou trať). Pak napochodoval Pifi – škoda pro tuto slavnostní chvíli, že byl na stupních (pardon, dřevěné paletě) sám. Nechápu proč se ostatní z této „prestižní“ kategorie na stupínky nehrnuli…(ale on už příště ví, kam se přihlásit). No a nakonec měla odměnu za svoji snahu přetavit v blýskavý pohár Dana, ale…Ale ani ona si ho domů neodvezla, protože na začátku vyhlašování jsme se dozvěděli, že část kategorií byla zrušená pro špatně postavenou kontrolu. Takže suma sumárum: medaile bronzová 1 ks, medvídci želatinoví 1 ks a hurá domů.
Jak jsem již řekl v úvodu, závody samotné, terén a tratě se nám všem moc líbily a nikdo z nás své účasti rozhodně nelitoval!!! Druhou stránkou ovšem byla pořadatelská úroveň závodu. Jeden nejmenovaný člověk z naší výpravy si z počátku pořadatelský přístup moc pochvaloval, ale postupně začaly vylézat kostlivci z pořadatelské skříně a celkový dojem byl poněkud rozpačitý. Vše začalo adrenalinovým parkováním na lesní cestě, téměř neoznačeným cílem (snad bych běžel koridorem až na vyčítání), první výsledky si člověk mohl prohlédnout tak hodinu a více po svém doběhu, špatně umístěná kontrola v lese a zrušení několika kategorií (včetně H21E), chaotické vyhlášení, které začalo s více jak 30 minutovým zpožděním. Prostě tady asi platí „jiný kraj, jiný mrav“. S pořadatelskou úrovní našich závodů to srovnání opravdu nesneslo. Ale na druhou stranu je potřeba říci, že nikdo ze závodníků a asi 6 pořadatelů si z toho nedělal těžkou hlavu, všichni byli veselí a spokojení, výše zmiňované drobnosti nikoho nedokázaly zbavit úsměvu a radosti z proběhnutí v zajímavém lese a ze setkání se svými přáteli. A tak to má nakonec být. Prostě takový „návrat ke kořenům“. Takže jestli se někdo ptá, jestli bych jel i příště? Tak já určitě!!! 
Cestou domů jsme ještě měli báječný zážitek z kanálové kešky s příhodným názvem Helmut von Seireit… A pak už jenom návrat krásnou podvečerní krajinou České Kanady, který by možná snesl srovnání i se Svěrákovou Jízdou (teda kdyby Véna dovolil abychom si z jeho auta udělali kabriolet).