Zatímco minulý týden větší část oddílu zápolila na štafetách a sprintu v okolí Brna, tak skupinka jihlavských veteránů ve složení Véna, Pifi, Jára, Ory a náš kamarád Abík se vydala na závody do sousedního Rakouska, kde se konalo jedno z řady rakouských mistrovství v OB (v Rakousku totiž mají mistrovství rozdělená jednak podle délky tratí, ale i podle věkových kategorií). Závody se konaly zhruba 60 km od českých hranic, jižně od Zwettlu, v městečku Gutenbrunn. Podobný závod v Rakousku jsme navštívili již před dvěma lety poblíž Litschau a tehdy jsme se vrátili s velice pěknými zážitky a tak jsme neodolali vábení nedalekých zahraničních závodů ani tentokrát.
Celou cestu svítící sluníčko vystřídal těsně před naším příjezdem slabý déšť, obloha se zatáhla a příjemně se ochladilo. Déšť vyřešil Véna rozdáním úplně nových oddílových vestiček, které tak okamžitě prošly ostrým testem kvality. Prostorné zázemí bylo situováno na místním fotbalovém hřišti a v několika okolních budovách. Co se týká počtu účastníků, tak se to s mistrovskými závody v ČR nedá vůbec srovnávat. Z našeho pohledu se jedná o takový větší oblastní závod. Na druhou stranu mám ale z rakouských závodů velmi příjemný pocit v tom, že je tam cítit, že závodníci se přijeli OB především bavit, nic se tam nebere až tak moc vážně (v Litschau to znamenalo i několik zrušených kategorií), pořadatelů bývá mnohem méně než na naší oblasti a všichni jsou velmi přátelští. Takže hodinu před začátkem závodu, kdy se někteří závodníci se již převlékali, jsme vybrali startovné (za dospělého 16 euro), Véna ho došel zaplatit na prezentaci, dostal startovní čísla a pokyny a příprava mohla začít. Začala tím, že téměř nikdo z nás neměl zavírací špendlíky na upevnění čísel (to je tak když neumíme německy a nečteme pokyny před závodem). Takže jsme se rychle najedli, napili a hurá do krásně promočeného lesa.
Co se týká samotného závodu, tak to je pro našince z Vysočiny velice pěkný, ale také poměrně náročný sportovní zážitek. Od prvního okamžiku totiž zápolíte s velice těžkou podložkou pod nohama. Borůvčí je často nad kolena, vysoká tráva, na zemi je množství klacků a věví, kamenité pasáže střídají bažinky a v lese je mnohem méně cest. Mapově se také jednalo o složitější záležitost. Mapa byla povětšinou zčernalá od kamenných polí, balvanů, malých skalek a kamenných srázů a v ostatních částech pak převládal velice pestrý porostový detail. Často je tak velmi důležitá práce s buzolou pro udržení směru, protože překonávaní terénních nástrah vás často odklání od správného azimutu. Terén nebyl nikterak vyjímečně kopcovitý, ale v těžkém terénu byl každý kopeček hodně cítit.
Se závodem jsme se všichni vypořádali poměrně se ctí. Výsledkově ovšem také hodně záleželo na početním a výkonnostním zastoupení jednotlivých kategorií. Nejlepšího výsledku dosáhl Véna (2. místo H35), Pifi (3. v H21K), Jára (4. v H35) a Ory (8. v H40). Velkým „zážitkem“ bylo také podvečerní vyhlašování výsledků, které díky vyhlašování mnoha kategorií, různých oblastí a asociací, proslovům pořadatelů a různých funkcionářů trvalo opravdu neskutečně dlouho. Ale na druhou stranu, zase jsme tím získali čas na kvalitní rozbor závodu a drobné občerstvení za zbylá eura.
Osobně musím říci, že vynaložených prostředků a času rozhodně nelituji a že v budoucnu opět velmi rád na nějaký bližší takouský závod určitě vyrazím. Účast rozhodně doporučuji i ostatním a dokonce si dokážu představit třeba oddílový zájezd autobusem, protože pro mnohé by to bylo jistě zajímavé rozšíření OB obzorů.
A na úplný závěr bych za všechny „účastníky zájezdu“ poděkoval Vénovi za veškerou organizaci tohoto pěkného výletu.
Jo a 33 rakouských kešek nás taky potěšilo!