V lehce netradičním termínu proběhl další letní tábor na Smrčné. Jestliže termín byl netradiční, tak vše ostatní se opět neslo v duchu tradičním – takže vesměs pohoda, zábava, legrace, táborová hra a samozřejmě taky spousta sportu. Letos se orienťák běhal ve zbytku lesa okolo tábora („Mordor“ totiž odolá i té největší kalamitě), na úpatí Melechova u Trpišovic a Koutů a sprint proběhl okolo hradu na Lipnici, mikrosprint přímo v táboře.
Mapy sice pomalu stárnou, ale díky mapařskému tandemu Vojta + Pifi se dařily prostory pro tréninky včas aktualizovat a vybírat vhodná místa pro trénink. Paradoxně možná největším zážitkem z OB, byla pro mnohé pořádná kroupová bouřka na Melechově. Nicméně kroupama do hlavy jsem nakonec dostal jenom já a ostatní si vesele užívali nanuky a brambůrky v restauraci v Koutech.
Protože jak bylo zmíněno, lesa po okolí už mnoho nezbylo, tak se musí orienťák částečně nahrazovat jinými sportovními aktivitami. Již třetí rok jsme pod Kubovým velením jeli celodenní výlet po Sázavě na raftech. Letos jsme se posunuli po řece o úsek dál a bylo to dobré rozhodnutí. Bylo více vody, méně jezů, takže pochod vodou jako loni se naštěstí nekonal. Velkým zážitkem byl i zpáteční návrat vlakem, kdy jsme si zahráli oblíbenou vlakovou hru „na sardinky“. Ale to už k letnímu cestování Posázavským Pacifikem prostě patří.
Úplnou novinkou byla letos, pod Kasiho vedením (vše měl spočítáno přesně na minuty), návštěva Ledče nad Sázavou. Nejdříve jsme si dopoledne zasportovali na moc pěkném atletickém stadionu. Trochu jsme původně nevěděli, co od toho můžeme čekat, ale nakonec jsme zjistili velký potencionál tohoto místa. Po Kasiho téměř hodinové rozcvičce následovalo několik (ne)atletických disciplín – štafeta ve člunkovém běhu (tzv. „Oryho pakárna“), skok do dálky, kopy na branku a upravený Oryho petanque. Vrcholem pak byla štafeta v běhu přes překážky. I díky pravidlu „přeskoč, přelez, podlez, ale rychle se zase narovnej“ bylo pádů naprosté minimum.
Potom jsme se už úplně vyčerpaní přesunuli na nedaleký ledečský hrad. Zde jsme se rozdělili na dvě poloviny a vyrazili na prohlídku. Já byl na okruhu se starší skupinkou, nic moc jsem od návštěvy nečekal, ale nakonec mně to přišlo velmi zajímavé a poučné. Například 2 „retro byty“ ve mně probudily spoustu vzpomínek na dobu, kdy mně bylo asi tak jako nejmladším dětem na soustředění. Osobně tedy návštěvu hradu doporučuji. Po prohlídce hradu Kasiho výlet ještě nekončil – následoval přesun vlakem na Stvořidla a tamní klasika v řece i ve stánku.
Ale už dost sportování. Sám jako rodič vím, že stejně největší zážitky jsou vždy z táborových her a soutěží. Letošní téma se neslo v duch Pána prstenů. Chtěl bych tímto poděkovat všem, kdo letošní hru přichystali, za naprosto perfektní provedení. Například masky jednotlivých aktérů byly naprosto srovnatelné s televizní předlohou. Za absolutní vrchol hry považuji odnesení prstenu do Mordoru, kde z krásné modré mlhy (Kadlova dýmovnice) vystoupila neméně krásná elfka. Škoda, že pro tuto naprosto velkolepou atrakci neměl pochopení sousední chatař, který se celý třásl, aby mohl povolat celý záchranný sbor Kraje Vysočina s houkajícími majáky…
A co se ještě událo? Bylo toho spousta, to se nedá všechno ani vypsat a nejlépe si to prohlédnete v rozsáhlé Kubově fotogalerii: https://photos.app.goo.gl/VPt4vEUBynKNwvig7
Video z dronu: https://youtu.be/_vp5OgNHqhg
Na závěr poděkování všem zúčastněným, trenérům, „animátorům“ a vůbec všem, kdo s průběhem tábora letos pomohli. Myslím, že bude celý rok zase na co vzpomínat a třeba se těšit na další Smrčnou.